10. Apoštol hudby a tisku

před 3 roky

10. díl „Apoštol hudby a tisku“

Jana Meda čeká další životní etapa – je povolán na severozápad Indie, kde stráví dalších 35 let. Staví, objíždí horské vesnice, učí zpěv, vydává zpěvníky a knihy, stará se o chlapce i domovy.

Začátky na severovýchodě

Otec Med prošel už mnoha „posty“, vždy pokorný a poslušný k přání nadřízených. V hlavním městě státu Manipur – Imphalu – začal pracovat jako katecheta a pomocník faráře. Učil katechismus ve škole, pomáhal ve farnosti, navštěvoval existující katolické vesnice, šťastný, že může dělat naplno misionářskou práci a chodit po horách a údolích cestou necestou. Prošel mnoho oblastí, poznal spousty vesnic, kmenů… nějakou dobu působil v oblasti Mao. Po čase bylo stanoveno, že budoucí misionářské centrum této oblasti se bude nacházet ve městě Senapati vzdáleného asi 60 km od hlavního města. Podařilo se získat pozemek a po počátečních těžkostech a neshodách s místními se skutečně začalo stavět. V roce 1977 bylo Senapati jen vesnicí na návrší nad řekou. Z města, které tam později vyrostlo, tehdy neexistovalo nic.

První škola a stavba kostela v Senapati

Nejprve byl postaven primitivní přístřešek – jakási kůlna – pro školu a pro další ubytované, otec Med bydlel v malé chýši v sousedství. Indové dokáží z bambusu postavit velice rychle vrchní stavbu, podlahu tvoří udusaná hlína a střecha je došková. V plánu byla stavba velké kamenné školy, přesto salesiáni vydrželi provozovat školu v těchto provizorních podmínkách po tři roky. Škola stála stranou od města na dobrém tichém místě proti radnici, hodně práce dalo spojit napojit cestu vedoucí ke škole se silnicí.

Otec Med najal dvě učitelské rodiny, které bez problémů zvládli ukočírovat čtyři třídy. Sám pak dále navštěvoval vesnice a opouštěl centrum i na několik dní. Oblast kolem Senapati byla rozsáhlá a těžko přístupná, otec Med však zvládal i dlouhé cesty pěšky. S katechetou se věnoval těm nejmenším, učil je zpěvu, vymýšlel pro ně i zábavu. Vyhledával především nejchudší děti, které převažovaly. Oblast byla zcela nerozvinutá – lidé sice měli dost jídla, ale na vzdělání už jim nezbývalo.

Bambusová škola přestávala stačit – přibývaly další třídy. V roce 1979 získal Jan Med od biskupa Abrahama finanční pomoc na stavbu větší ošetřovny a bydlení pro zaměstnance. S malými úpravami se vešla i základní škola. Brzo započala stavba velkého domova pro chlapce a větší školy pro obec – úřady přispívaly, a tak se mohlo pokračovat v dalším díle. Podobně jako v ostatních farnostech byla nezbytná pomoc sester (Misionářky Panny Marie Pomocnice křesťanů), které pečovaly o děvčata a pomáhaly ve škole i ve farnosti.

S boží pomocí došlo i na stavbu farního kostela, který byl postaven na stávajícím pozemku nad řekou. Stavba byla náročná, místo špatně přístupné, nakonec se ale vše zvládlo. Do roku 1980 byl Jan Med kaplanem faráře v Mao, po nástupu nového biskupa, který se rozhodl v Senapati zřídit farnost, se Jan Med stal jejím prvním farářem.

Senapati v době Jana Meda

Senapati v době návštěvy z České republiky r.2012

Salesiáni se starali o všechny, ale zajímali je nejvíc chudé děti. Vycházeli z toho, že vzdělávání chudých dětí povede ke snaze lépe situovaných rodin poslat jejich děti také do školy, aby nezůstaly pozadu za chudými. Děti vdov a chudých lidí brali bez poplatků (státních škol bylo málo, nebo měly špatnou úroveň, žáci v nich museli platit za uniformu, učebnice a pomůcky, což bylo pro tuto vrstvu rovněž nedostupné), školné se snažili držet co nejníže. Třetina dětí studovala zcela zdarma, zbytek platil aspoň část. Žili chudě, ale nestrádali, měli zeleninové zahrady a snažili se co nejvíce zásobit sami. Salesiáni rovněž zdůrazňovali potřebu vzdělávat děvčata, což bylo v této oblasti zcela zanedbáno.

Vesnice

Vesnice Jan Med navštěvoval i nadále, pokud možno pravidelně. V suchém období strávil na cestách většinu času, v období monzunu pak věnoval více času škole a domovům. I přes občanské kázeňské přestupky, byly děti celkem hodné a bratři se snažili být milí a ohleduplní a snažili se v dětech vypěstovat morální i náboženské hodnoty. Děti si byly vědomé toho, že takhle dobře by s nimi zacházeli málokde. Denní mše a svátky byly slaveny důstojně, všichni se pravidelně modlili a hodně se zpívalo, promítali se náboženské filmy. Na žebříčku oblíbenosti vítězil u dětí zpěv. Všechny náboženské svátky a oslavy byly doprovázeny čtyřhlasým zpěvem. Sbor ze Senapati dokonce reprezentoval provincii v Bombay při Národní oslavě stoletého výročí Dona Boska v roce 1988, nazpíval také sadu kazet „All You Hills“.
Obcházení vesnic bylo pro Jana Meda velkou radostí. Nikdy si na své cesty nebral žádné jídlo, lidé rádi dávali, co měli nejlepšího, nebylo třeba nic zajišťovat. Salesiány obvykle doprovázela skupina chlapců a děvčat. Katecheta a odrostlejší nesli skříňku s mešními potřebami a něco malého na spaní. Všichni cestou zpívali a bylo pořád veselo. Vesničané už čekávali na jejich příchod a stáli u vchodu do vesnice.
Když navštívili malou vesnici, přicházeli obvykle navečer, přespali a ráno slavili mši, po jídle odešli do další vesnice. Ve větších vesnicích pobyli často dvě noci, aby dali příležitost ke zpovědi a udělování svátostí.
Zpovídání bylo pro Meda velkým problémem kvůli jazykové bariéře a chování lidí. Později lidem v Evropě líčil, jak také může zpověď vypadat: „Dobrá, usadím se ke zpovídání a přijde stará paní a se zjevnou lítostí mi řekne všechny své hříchy. Ale já jsem nerozuměl ničemu, co říkala. Když skončí, řeknu jí pár slov v jazyku Manipuri nebo jiném, který trochu znám. Ale ona jistě nerozumí tomu, co jí říkám. Nakonec jí dám rozhřešení a ona odchází šťastná. Pán vše řídí správně. Copak může někdo znát všechny jazyky a rozumět, co lidé říkají? Je zde však dobrá vůle a lítost nad hříchy. Proto přicházejí ke svátosti smíření a Bůh ve své dobrotě to vše srovná. To je tajemství víry.“

Jan Med (na sklonku života) s vesničany v Senapati

Apoštol hudby a tisku

„Nikdo nezapomene na to, co měl rád, co rád poslouchal i dělal za mlada“, říkával otec Med – jeho velkou zálibou zůstala po celý život hudba. Jeho maminka si při každé práci zpívala, hudba provázela, každé setkání či společenskou událost, byla všude. I v salesiánských domech byla zpěvu přikládána velká důležitost a až na občasné hudební přestávky, se Jan Med věnoval hudbě po celý život.

HUDEBNÍ MISIE (z pamětí otce Meda)

„Po ukončení aspirantátu, ani v noviciátě nebo filosofii už nebyla příležitost k muzicírování. Když jsem ale působil jako asistent noviců, opět jsem dostal příležitost hrát na harmonium, protože tu nebyl nikdo, kdo by je doprovázel při zpěvu. Otec Carreno mne řekl „ snaž se“, a já dělal, jak jsem uměl nejlépe. Na teologii v Shillongu jsem byl vybrán za hlavního varhaníka a doprovázel jsem i slavné mše. Také jako ředitel v Tirupatturu mi harmonium dobře posloužilo. Otec Comandu, katecheta, byl dobrý zpěvák a vedl sbor. Já jsem je doprovázel na varhany. Společně jsme chlapce povzbuzovali ke zpěvu a zpestřovali tak život v aspirantátě. S hraním jsem přestal, když jsem byl provinciálem. Ale bylo pro mne velmi užitečné, když jsem byl novicmistrem v Shillongu. Tam jsme se se zpíváním natrápili, protože novici pocházeli z různých aspirantátů s malou hudební přípravou. Když jsem přišel do Kohimy jako kaplan, opět jsem potřeboval hudbu. Pochytil jsem trochu z hudebního zápisu „Tonic Sol Fa“ od otce Wollesstona, který to učil moje novice v Shillongu. V Kohimě, kde se Sol Fa hodně používala, seznámil jsem se s ní blíže a použil ji k notaci hymnů. Také jsem ji použil v prvním vydání Niepu Tseliechie (Prais the Lord – Chvalte Boha). V Kohimě jsem se moc nezdržel – byl jsem vyslán do Manipuru. Naštěstí, když jsem se potkal s biskupem Abrahamem a požádal jej, aby něco udělal pro hudbu, řekl, že čeká na pomoc dobrého hudebníka, který má přijít z Mangalore. Když se nedostavil, znovu jsem urgoval biskupa, protože zpěv v našich kostelech byl ubohý. Řekl, že pověřil úkolem dva bratry. Byl jsem rád, ale když se objevila první cyklostylovaná publikace, řekl jsem biskupovi, že je zcela nedostatečná pro lidi kmene Naga, kteří tak milují zpěv a jsou obdařeni hudebním talentem. Pak mne biskup požádal, abych tedy něco udělal a já vydal první edici All You Hills Prais the God (Všechny vy hory, chvalte Pána).“ Zpěvník byl vytištěn v Bangalore v roce 1977 a stal se základem pro rozvoj zpěvu v Nagalandu a Manipuru.

Pravidla pro tvorbu zpěvníku
1. Texty písní musí být zcela ortodoxní
2. Nápěvy ať jsou náboženské, inspirující, ne příliš sentimentální ale hudebně správné.
3. Musí pomáhat snadnému zpěvu, zabraňovat úletům
4. Písně musí zahrnovat všechna liturgická období

Děti ze Senapati byly šťastné, že mohly zpívat při všech příležitostech čtyřhlasně, kostel se ozýval chválou Boha. Jan Med odvedl uznávanou hudební misii.

Hudba – celoživotní láska

Jan Med vydal mnoho publikací: nové edice zpěvníku, který vyšel v sedmi vydáních, jejichž celkový počet výtisků přesáhl 100.000 za uplynulých 30 let. Každé vydání bylo připraveno s velkou péčí a průběžně byly přidávány nové písně. Knihy různých žánrů My Catholic Faith – Má křesťanská víra, později přejmenována na My Christian Faith, The History of Christianity – Historie křesťanství, řada brožurek a letáčků určených pro všechny křesťany (většina tamních křesťanů byli baptisté) byly určeny vést lidi ke Kristu a Jeho Církvi. Brožura „Ježíš a jeho činnost“ byla vydána v angličtině, kuki, manipuri, rongmei a tanghul. Zřídil dokonce malé knihkupectví.