4. Noviciát & cesta do Indie

před 4 roky

4. díl „Noviciát a cesta do Indie“

Janovi končí aspirantát a on se chce za každou cenu stát misionářem. Stojí před ním ještě řada překážek a zkoušek, které překonává díky své houževnatosti a paličatosti.

Složení zkoušek nebyl problém, tím ale byla lékařská prohlídka, kterou museli podstoupit všichni budoucí novicové. Jan se jí velmi obával, žadatelů o noviciát bylo víc, než bylo možné přijmout. Jan Med ve svých pamětech vzpomíná: „Byli přijímáni jen zdraví kandidáti. Ale otec Stuchlý nás tam chtěl všechny. Pokud jde o mě, pamatuji si, že si byl téměř jistý, že přes prohlídky neprojdu pro své potíže s průduškami. Vypadalo to, že je to rodinný sklon k tuberkulóze. Byl to však opět otec Stuchlý, který zachránil situaci. Poslal mne k prohlídce nakonec, až byl doktor pořádně unavený. Strčil mne dovnitř a vyčerpaný lékař se na mne jen upřeně podíval a řekl, že jsem v pořádku. Byl jsem překvapen, když to tak rychle skončilo. Pamatuji si na radost v očích otce Stuchlého, když doktor řekl: v pořádku! Tím se moje cesta vyjasnila. Mohl jsem po ní pokračovat.“

Kam hlavu složit

Třicetičlenná česká várka je připravená vstoupit do noviciátu, není ale kam. Nakonec je rozhodnuto o společném noviciátě se Slováky ve Svatém Beňadiku u Hronu. Starý benediktinský klášter, stojící na skále nad údolím řeky Hron, vypadal jako pevnost obklopená hradbami – a skutečně kdysi dávno sloužil jako ochrana proti tureckým nájezdům – hostil celkem padesát noviců! Uprostřed pevnosti stál krásný gotický kostel, na dvoře byla velmi hluboká studna, vyhloubená ve skále, a dokonce i malá místnost pro trestání neposlušných mnichů se tam našla 🙂

Noviciát trval rok a jeho jednotvárnost narušovaly jen výlety a misionářské cesty po okolních slovenských městech spolu s novicmistrem. Jan tvrdě pracoval, odříkal si, nechtěl být bráno jako slaboch.
K tomuto období jeho života se váže následující historka. Na Velký pátek měl Jan v rámci ministrování na starosti kadidlo. Zdánlivě vychladlé uhlíky vysypal zpět na hromadu uhlí, připravil nové, a vydal se s ostatními vztyčit na skálu kříž, který by vesničanům připomínal Kristovo umučení. Když novicové došli na skálu k žehnání kříže, podívali se směrem ke klášteru a začali křičet – hoří! Šokovaný Jan si vzpomněl na zdánlivě vyhaslé uhlíky vysypané na hromadu uhlí…. Všichni běželi k noviciátu a viděli, že hoří kaple – byla sice postavená ze solidních kamenů, ale byly v ní lavice, nábytek a dřevěná podlaha. Vystrašený Jan utekl do prázdné stodoly a zůstal tam schovaný dva dny. Když opustil svou skrýš, potkal novicmistra. Který mu řekl, že je rád, že kaple vyhořela. Nadřízení budou souhlasit s její obnovou, což by nikdy dřív neprošlo. Vše dobře dopadlo, ale Jan byl od té doby stále trochu nervózní. Posilou mu byla četba knihy Malá cesta sv. Terezie od dítěte Ježíše.

Sliby skládal Jan na svátek svatého Ignáce z Loyoly, 31. července 1934, ve starém benediktinském kostele, v tichosti a rozjímání, zcela odlišně od dnešního pojetí velkolepé slavnosti. A už nastal čas udělat místo pro pro nové „rekruty“. Jan se nevzdával svého přání jít do misií. Několik noviců šlo do misí přímo, ale on nedostal svolení pro chatrné zdraví. Otec Stuchlý chtěl stejně všechny pro práci v Československu, tak Jan nechal všechno na Prozřetelnosti.

Život po noviciátu

Vrátit se do Fryštáku nebylo možné, bylo tam plno. Otec Stuchlý zvažoval otevřít instituci v průmyslové Ostravě s doly, vysokými pecemi a železárnami. Ve městě, kde vládl komunismus a ateismus. Společně s otcem Trochtou pracovali tvrdě na stavbě. Post-novicové tam byli posláni, aby pomohli s dokončením a zahájením provozu, a také aby zahájili studium filosofie. Čekalo na ně mnoho těžké fyzické práce, nepohodlí, ale i studia. Nálada v Ostravě byla silně protikatolická. Jan byl v Ostravě rok a půl, cestu do misií mu otevřela až vizitační návštěva otce Candela – zřejmě Bohem seslaná. Otec Candela vyprávěl mladým bratřím o dalekých misiích a o potřebě dalších misionářů. Jan, přestože už jednou odmítnut v noviciátě, si dodal odvahy a řekl mu, že je připraven jít kamkoliv do misií. Na radu otce Candela neváhal a ihned napsal hlavnímu představenému otci Peteru Ricaldonemu a obdržel souhlasnou odpověď.

Cesta do misií byla volná.

„Zastávka“ v Itálii a misionářský aspirantát

Jan vzpomíná: „Před odjezdem do Itálie jsem navštívil rodiče asi na deset dní. Tak se přiblížil den mého odjezdu s několika studenty teologie, kteří odcházeli do Turína. Můj bratr Oldřich byl jedním z nich. Bylo to na svátek svatého Václava, českého patrona, roku 1935. Hranici jsme přejížděli ve Znojmě za zpěvu populární písně Komenského: „Zasviť ty mi slunko zlaté, na poslední z vlasti krok…“
Budoucí misionáři docestovali do Benátek. Po jejich prohlídce zamířili do Turína, kde nastal čas rozloučit se s teology, a zamířili do Ivrei – krásného místo v podhůří Alp – aspirantátu pro misie.

Zprvu si Jan myslel, že jeho misie budou v daleké Číně, Bůh ale rozhodl jinak a Jan měl být přidělen do Madrasu, města na jihovýchodě Indie. Vrhl se na studium italštiny a angličtiny, narozdíl od ostatních spolubratří neuměl anglicky ani slovo. Byli veselá společnost a také velmi hlučná. Mezitím v Itálii sílil fanatismus, mnoho Italů se klanělo Mussolinimu… zlé časy na obzoru. Šest týdnů v Ivrei rychle uběhlo a mladí misionáři byli připraveni na cestu. Jan se naučil trochu italsky a získal zkušenost soužití s bratry, kteří mluvili jinou řečí a byli jiného vzdělání.

Konečně do Indie

Ještě jednou se skupinka bratří vrátila do Benátek, města gondol a kostela sv. Marka, a 11. listopadu 1935 pak nastoupili všichni na loď do Indie. „Byl jsem velmi překvapen, nikdy jsem neviděl tak obrovskou loď. Nesla jméno „Conte Vende“ a vypadala jako velký hotel se vším potřebným komfortem. Nehledě na velikost lodi, nebyla cesta moc příjemná. Stále se o mne pokoušela mořská nemoc. Cítil jsem se dokonce podobně, když jsem jel vlakem nebo autobusem. Ale zde jsem vytrpěl nejvíc. Snažil jsem se držet na špici lodi, kde není tolik cítit pohyb. Naše kabina byla malá, se dvěma řadami třípatrových postelí. Byli jsme tam jen v noci. Bylo lepší strávit den na palubě“, popisoval později plavbu Jan Med. Na palubě probíhaly pravidelné společné modlitby a mše svaté ve velkém salonu. Někteří z otců a sester, kteří jeli také do Indie nebo Indočíny a Siamu, dělali apoštolát mezi cestujícími. Hodně se zpívalo a nezapomenutelné zážitky připravilo i sledování přírodních krás: mořské vlny, delfíni, nádherně modrá obloha i mořská hladina, ryby… Conte Verde doplula do Bombaje 22. listopadu 1935, jedenáct dní cesty uteklo jak voda.

Jan se čtyřmi dalšími spolubratry se však v Bombaji nezdržel a zamířil vlakem rovnou do Madrasu. Cesta pro ně byla náročná – cítili se nejistě a rozpačitě. Všechno pro ně bylo jiné a zvláštní. Lidé měli různobarevné oblečení, jinak jedli. Všechno se lišilo od toho, co znali, zejména však jídlo. Bratři se cestou živili hlavně banány, po příjezdu do Madrasu byli už velmi unaveni. Přivítala je skupinka několika bratří, vzali je do katedrály Panny Marie, sídla arcibiskupa Matyáše.

Dokonce ani v Madrasu však neměli zůstat dlouho. Mladí misionáři byli určeni pro Tirupattur v Severním Arcotu asi 200 km od města. Byl to dům pro noviciát a pro všechny nově příchozí. Tirupattur se pro ně stal novým domovem a Jan Med by si nikdy ani nepomyslel, že bude nejlepším domem, ve kterém kdy pobýval.

Mezinárodní společenství

Duší společenství byl Španěl otec Carreno (Kareňo). Obdivuhodný muž obdařený mnoha dary. Byl rektorem, novicmistrem, farním knězem a výborným kazatelem, muzikantem, vědcem a inspirací pro všechny. Ovládal několik jazyků: španělštinu, italštinu, angličtinu, němčinu, latinu a řečtinu.
Jan se ocitl v pestrém společenství lidí z různých národů: Němec, Čech, Polák, Angličan, Ir, Ital a několik indických bratří, novicové byli většinou Italové. Otec Carreno byl schopen udržet všechny pohromadě díky svému osobnímu šarmu. Všichni museli čelit mnoha obtížím. Chudobu bylo cítit všude, provincie byla zcela nová a provinciál byl přísný. Studenti tvořili národnostní slepenec a byly mezi nimi propastné rozdíly. Angličtina byla hlavním předmětem, Jan byl ve třídě s několika anglickými kleriky. Když s obrovským úsilím dokončil svůj první sloh, poznamenal učitel angličtiny, otec Hogey: „Tvoje angličtina je daleko od angličtiny“, a poznámka byla na místě. Jan se ale velmi snažil vše dohnat. Naštěstí neměl problémy s latinou, kterou dostatečně zvládl ve Fryštáku, ani s matematikou a přírodními vědami.
Největším problémem bylo rozumět učitelům, kteří mluvili italsky nebo anglicky. V obou jazycích byl začátečník. Všechny učebnice byly naštěstí v latině, což mu pomáhalo více, než rychlé vysvětlování učitelů.
Velká pozornost byla věnována hudbě a zpěvu. Otec Carreno, byl dobrý muzikant a chápal jejich důležitost v liturgii a životě komunity. Klerici hudbu také milovali. Jan časem získal praxi a byl velkou posilou pro sbor. Jeho slabinou však byly hry, například fotbal. Ale i tuto nedokonalost dokázal obrátit ve svůj prospěch – k jeho velkému překvapení byl zařazen do domácího mužstva– anglickým kolegům se líbilo, že nic nevzdával, a díky tomu dokázali přehlédnout jeho slabý výkon na hřišti.

Jan se probelhal druhým ročníkem filosofie a stál před praktickým výcvikem. Znal trochu anglicky, trochu hudby a k tomu byl od přírody nejistý a plachý. Ale podřídil se rozhodnutí nadřízených, jak to dělal i dříve.

Praxe a studium teologie

Pro Jana to byl šok – bylo mu určeno dělat asistenta novicům. Cítil se zcela nepřipraven být vedoucím noviců, kteří byli stejně staří, někteří i starší než on. První dva měsíce jim nebyl schopen nic říct kvůli jazykové bariéře a přirozené plachosti. Novicové však byli dobrá parta a nikdy se nevyhýbali práci. Jan je vedl k tvrdé práci a nenechal se zahanbit. Dva roky uběhly a Janovi bylo dovoleno složit věčné sliby. Třetím rokem praxe dělal Jan asistenta studentům filosofie, bývalým novicům, bylo to snadné, nadřízení – zejména otec Carreno – mu hodně pomáhali.

Rozdělení komunity

Válka zasáhla i do dění v komunitě. Po čtyřech letech v Tirupatturu přišla řada na studium teologie – v Shillongu, jediném místě pro tento účel pro salesiány v Indii. Studenti teologie přišli do Shillongu a mysleli si, že bude klid, i když válka zuřila naplno. Nebyly komplikace, vláda je nechávala na pokoji. V tu dobu byl Shillong velkým výcvikovým centrem indické armády a tak válka na některé spolubratry působila. Ředitel, otec Guttierez, byl Španěl, ale ostatní učitelé a mnoho žáků byli Italové. Medova skupina prvoročníkových studentů byla celá neitalská, Indové a Evropané.
Italové byli poblázněni Mussolinim a úspěchy na evropských bojištích vítali výkřiky radosti. Neviděli a neuvědomovali si konce. Neitalové a Indové nebyli ochotni oslavovat vítězství a postup Osy zahrnující Německo, Itálii a Japonsko a zpočátku i Rusko. Nepříjemnosti začaly, když byli všichni pohromadě, komunitu to rozdělilo. Bez ohledu na hluboké napětí řádné studium pokračovalo.

Internační tábor

Válka pokračovala a armáda zabrala teologické učiliště v Shillongu pro intenzivní výcvik vojáků. Nedalo se dělat nic jiného, než rychle místo uvolnit a hledat náhradu. Italští studenti byli přemístěni zpět do Tirupatturu. Veškerá činnost salesiánů na severu byla přerušena. Skoro všichni němečtí a italští kněží byli přemístění do koncentračních táborů, většina institucí tak zůstala bez vedení. Z Tirupatturu se stal internační tábor pro všechny italské salesiány. Zformovala se komunita čítající více jak sto bratří a žilo se normálním salesiánským životem. Indičtí a neosoví evropští bratři zůstali s internovanými a mohli se pohybovat i mimo tábor. Jan Med pocházel se země okupované Němci, ale nebyl Němec, mohl proto bydlet v táboře a mohl se volně pohybovat. Život šel dál… Provinciál otec Cinato byl internovaný a stal se tedy provinciálem internovaných. Otec Carreno byl stanoven provinciálem pro ostatní – svobodné.
Nakonec přišel dlouho obávaný den. Úřady oznámily, že všichni příslušníci nepřátelských sil budou převezeni do táborů v Dehra Dur, poblíž New Delhi. Náboženské osoby tam mají svůj samostatný blok, ale nemohou již déle zůstat ve svých vlastních institucích, byť změněných na „koncentrační tábor“.
Jan vzpomíná na den příchodu armády, a na to jak odvezla přibližně sto salesiánů na sever. Byla to bolestná zkušenost. Zůstala jen malá skupinka indických a „neosových“ bratří. Deportovaným se pomohlo, jak jen to bylo možné. Na seznamu byl i provinciál, bratr Cinato, žádné výjimky pro představené. Na nádraží proběhlo poslední potřesení rukami a dvanáct, mladých, smutných, opuštěných bratří se vrátilo do prázdného domu.

Otec Carreňo, salesián celým srdcem, věděl přesně co dělat, a jak pozvednout skleslého ducha „pozůstalých“. Všechny dokázal svou srdečností získat, jeho nadšení bylo nakažlivé a nikdy neutuchalo. Pronesl prorocká slova: „Dům je nyní prázdný, ale nebojte se toho. Brzy jej naplníme znovu.“ A tak zbylí spolubratři dále studovali teologii a pečovali o dům.

„V roce 1943 jsme byli vysvěceni na kněze. Druhý den jsme slavili první mši svatou, daleko od rodičů a našich milých. Moji bratři byli v tu dobu v nacistických koncentrácích. Můj otec, matka a sestra také trpěli ve vězení. Dověděl jsem se to o mnoho let později…a otec Carreňo má již v hlavě konkrétní cíl a smělý plán – začít se získáváním aspirantů“, těmito slovy uzavírá Jan Med první kapitolu svého misionářského působení v Indii.