Naši dobrovolníci se v rámci přípravy na dobrovolnou službu sešli již počtvrté. Tentokrát nedostalo zabrat tělo, ale duše.

Vše začalo v pátek 20. 1. 2017, kdy jsme se po 19. hodině sešli u večeře. Na Velehrad jsme připutovali různě a z odlišných koutů nejen naší republiky. Poté, co jsme nasytili naše tělo, byla na řadě duše. Duchovní obnovu vedl otec Jaroslav, který nám na mysl kladl otázky týkající se odpuštění a osvobození od zranění. První večer se promítal film October Baby, jehož hlavní myšlenka byla o síle odpuštění. Po filmu nastal okamžik zahájení silentia. Některé z nás na začátku ticho trochu vyděsilo, ale nakonec jsme si zvykli a myslím, že na mnohé mělo uzdravující efekt.

Druhý den ráno byl budíček zřejmě ve znamení silentia, a tak některé z nás probudil až zvonek ohlašující začátek modlitby. Při poslechu klasické hudby měla snídaně neobvyklé kouzlo. Následoval první impuls pro naši duši. Proč například chodíme ke zpovědi? Možná, že až v tu chvíli jsme si někteří uvědomili, že na prvním místě je touha setkat se s Ježíšem, nikoliv fakt, že bychom měli něco někomu vyznat. A proto mnoho z nás ten den „odtáhlo rolety“ ze svého srdce a vpustili jsme sluníčko, tedy Ježíše, do svého nitra. Na další přednášce před nás otec Jaroslav postavil další dilema: krásný pták uvězněný v jámě. Budeme říkat, že za to nemůžeme? Nebo budeme mít strach a necháme se vytáhnout lanem? Rezignujeme? Anebo se pokusíme roztáhnout svá krásná křídla a pokusit se osvobodit? Nebojme se uzdravení…

Mezi přednáškami jsme ticho a rozjímání mohli trávit kdekoliv a jakkoliv, například hned po prvním ranním slovu se chodbou rozléhalo „rozjímavé chrápání“. Mnozí také vyrazili ven, kde nás ozařovaly sluneční paprsky. Odpoledne jsme měli prostor pro zpověď a duchovní rozhovor. Večer vyvrcholil mší svatou v kapli, kde jsme se pokoušeli stavět na mapu vlaječky států, ve kterých chceme konat svou službu. V noci jsme měli jedinečnou příležitost strávit půl hodiny o samotě s Ježíšem v kapli. Neděli jsme společně s farníky a poutníky oslavili v bazilice. A zase jsme o něco blíže naší dobrovolnické službě!

Zdislava Sychrová