8. Práce v provincii

před 3 roky

8. díl „Práce v provincii“

Jan Med se stal provinciálem jižní Indie, dílo se utěšeně rozrůstá a aniž by to tušil, stojí před ním řada „budovatelských“ výzev. Ne ze všech je však nadšen.

Budovatelská éra

Prvním úkolem bylo zřízení školy v noblesní čtvrti Egmore v Madrasu. Jeho poradci byli proti, protože škola by sloužila spíše lepším vrstvám společnosti, ale s pokorou úkol přijal. Škola časem poskytla dobré vzdělání mnoha katolíkům. Don Bosco Irinjalakuda byla další „nechtěnou“ školou, jež dělala potíže salesiánskému svědomí, protože spadala do syrské farnosti. Ale i tento úkol Jan Med zvládnul a velká střední škola pak dobře sloužila katolickému společenství i těm ostatním. Pannur Don Bosco School, byl projekt navržený arcibiskupem Mathiasem – byla vybudována střední škola otevřená všem a malý seminář společný pro diecézi i salesiány…

Zemědělská farma u Sagayathottam

Farma, která už fungovala před medovým provinciálováním, zahrnovala více než 250 akrů převážně písečných plání. Po odborném zásahu bratra Ludvíka a zjištěním, že pod písečným povrchem teče stará řeka Palar, byl tento nehostinný kus země zveleben. Trvalé zavlažování krajinu zásadně změnilo. Jednou Med pozval ministerského předsedu Baktavachalama k návštěvě farmy. „Kolem jsou celé cesty jen míle a míle pouštního písku“, říkal politik nedůvěřivě. „Co se dá s takovou pouští dělat?“ Když se přiblížili k farmě, byl udiven – místo hromad písku uviděl najednou pole s rýží a buráky a rostoucí stromy.
Salesiáni zde zřídili i základní školu pro chlapce, jež se později rozrostla na střední školu a na zemědělský institut. V sociální rovině to byl obrat o 180 stupňů.
Do školy chodili děti z okolních vesnic, ubytováváni byli nejchudší z chudých. Salesiáni prodávali vesničanům rýži, ovoce a další plody, oni je obratem prodávali za vyšší ceny vzdálenějším vesnicím v okolí. To dávalo práci mnoha chudým vesničanům a farma se pro ně stala velkým dobrodiním, protože poskytovala vzdělání i obživu.
Později začali bratři farmařit také ve státě Goa, aby i tam podobně pomohli chudým lidem, rozhodující roli v úspěšné misi sehráli již zkušený otec Dabove a bratr Ludvík.

Vysoká škola zemědělství Dona Boska otevřená v roce 2015. Plody díla založeného před šesti desetiletími…

Expanze

Otec Med cítil, že je dílo příliš koncentrované v okolí Madrasu a North Arcotu, a proto se rozhodl expandovat a založit domy a instituce, které by vytvořily spojnice i se vzdálenými domy. Jako vhodné se jevily dva sousední svazové státy Andhrapradesh a Karnataka, jenž byly nejblíže a postrádaly přítomnost salesiánů. Bratři převzali učňovskou školu ve městě Guntur se stolařským a tiskařským centrem. Jeden ze tří kněží, vyslaných tam působit (Benjamin), se dokonce později stal provinciálem a vedoucím salesiánského díla na Srí Lance. Toto zařízení se stalo základem salesiánského díla v Andhře.
Škola v Tennuru byl projekt, jehož založení bylo pro otce Meda velkým potěšením. V okruhu asi 25 kilometrů žilo asi 30 000 katolíků bez možnosti docházet do školy. Prostí vesničané byli ochotní spolupracovat a nadšení. Salesiáni se rozhodli začít vyučování ve stávající místní škole a později vybudovali vlastní zařízení. Sloužilo jen chlapcům, protože v místě měla dobrou střední školu pro děvčata kongregace sester. Oba projekty byly velmi plodné – ani ne za 50 let dodaly více než 50 kněží a 250 sester.

Učňové Technického institut Dona Boska dnes…

Vizitace do Goa

Jedna z prvních Medových vizitací jako provinciála byla do státu Goa, který byl tehdy ještě pod portugalskou správou. Byla tedy pro zbytek Indie cizinou, což působilo komplikace. To, že byla Goa portugalské území mělo ale i řadu výhod. Například italští otcové tam našli útočiště, když byli po válce propuštění z lágrů a vypovězeni z Indie.
Salesiáni sídlili v Panjim, ředitelem byl ustanoven otec Carreno, jako Španěl se snadno naučil portugalsky. Otec Carreno obdržel od dobrodince darem více jak 2000 akrů půdy, země plné kopců zarostlých pralesem s divokou zvěří včetně tygrů, bylo ale obtížné podnikat cokoliv v tak divoké krajině. Díky již zkušeným salesiánům a poznatkům získaných při dřívějších zemědělských projektech, vzniklo zemědělské středisko a osady farmářů hospodařících na základě dohody.

Válečné ohrožení

Druhá světová válka přinesla nejisté období plné přesunů, změn i zavírání salesiánských zařízení. Byl „zrekvírován“ teologický institut Shillongu a neitalští studenti byli rozptýleni po různých salesiánských domech. Všichni salesiáni z Shillongu byli ubytováni v Tirupatturu. Pokračovali ve studiu a po válce se stav postupně uklidňoval. Někteří bratři byli bohužel vypovězeni vládou z Indie. Někteří to obešli tím, že se uchýlili na portugalské území do Goa. Později, když byla Goa připojena k Indii, se tito bratři mohli vrátit do svých provincií. Do Shillongu se vrátil také teologický institut.
Další období plné strachu a nejistot přinesla čínská agrese v roce 1962. Číňané chtěli oddělit Assám, propojený se zbytkem země pouze úzkou šíjí, od Indie. Všichni tři provinciálové Indie se dohodli poslat všechny spolubratry z Assámu pryč. Když nebezpečí pominulo, vrátil se aspirantát a noviciát na sever, ale shillongský teologický institut už zůstal na novém místě v Kotagiri.

Jedním z dalších „budovatelských“ úspěchů otce Meda byla spolupráce na vybudování velkého teologického komplexu v Bangalore.

Takto vypadá teologický institut v současnosti.

Odchod z funkce provinciála

V roce 1964 skončil Medova éra jako provinciála. Nikdy jím být nechtěl, stejně jako si nepřál být ředitelem v Tirupatturu. Nerad předsedal velkým shromážděním spolubratří a stál před davy. Měl rád madrasskou provincii, která mu hodně dala. Otec Med odešel do Shillongu převzít nové pověření, čekala na něj však doba odpočinku, kterou těžko nesl. Byl zvyklý žít velmi aktivně. Odpočinek mu ale prospíval. Učil se jazyky Hindi a Khasi a vypomáhal jako zpovědník.
Později převzal funkci novicmistra, přestože neměl žádnou speciální průpravu na tak odpovědné poslání. Ale jako obvykle udělal vše, co mohl, aby se z noviců stali dobří salesiáni. Cele se jim věnoval, neměl žádné další povinnosti, a mohl s nimi být celý den, tak jak to dělal i v aspirantátě. Vypomáhal i manuálně. Chodil rád na procházky a dlouhé výpravy. Noviců bylo hodně a přicházely stále větší skupiny, uvažovalo se o rozšíření budovy. Pět roků, které strávil jako novicmistr, uběhlo velmi rychle. Ale ke konci této doby začal Med pociťovat, že se jeho rozhodnutí ohledně budoucnosti některých noviců, jeví jako příliš přísné. Rozhodl se proto napsat provinciálovi, aby na jeho místo jmenoval někoho přijatelnějšího. Požadavek byl přijat kladně, a zřejmě i s úlevou, a před Medem se rýsovala další životní křižovatka.