Julča se do svého bulharského dobrodružství vrhla po hlavě. Po prvních dnech cestování a seznamování se s novou zemí nastoupila drsná realita.

První týden v Bulharsku byl ve znamení seznamování se a cestování. Po tomto „dovolenkování“ nás ale čekala „drsná“ realita dobrovolničení. Ráno jít do Machaly, odpoledne do Machaly. Denně nám cesta tam zabírala 2 hodiny času a než jsme se najedli a něco udělali v salesiánském centru, bylo 10 hodin večer. Takto probíhá den za dnem. Člověku to může připadat jednotvárné, ale s tím bych úplně nesouhlasila. Každý den s dětmi je úplně jiný a něčím zajímavý. Už jsem stihla být pozvána 8-mi letým klučinou do baru, jiným do bazénu,našla jsem si nejlepší 12-ti letou kamarádku(spíš ona mě) a měla jsem tu čest být pokousána dítětem, které si hraje na “kuče=psa(obtisk zubů tam mám ještě teď,au(takle žloutenku typu C chytnout nechceš). A je toho mnohem víc, než může člověk vyjádřit slovy.

Děti jsou ale neskutečné na podmínky ve kterých žijí. Často je rodiče nevychovávají, nebo rodiče vůbec nemají, nebo je tu nechali a utekli do zahraničí. V Machale přežívají tak, že slabší jedinci se musí naučit bránit těm silnějším. Viděla jsem vzít malé dítě velký kámen, kterým chtěl hodit po starším klukovi, aby se před ním ubránil. Je těžké jim vysvětlit, že se to nemá, když je to v Machale způsob, jak přežít. Viděla jsem tolikrát změnit se ty roztomilé obličejíčky malých dětí na chladné obličeje bez výrazu, když po sobě s klukama vyjedou a začnou se škrtit nebo se prát. Je to strašidelné, ale svědčí to jen o tom, že potřebují víc lásky. Vůbec jsou romové hodně kontaktní a citově založení. Stále mě objímají a věnují mi pozornost. Dokonce jsou opravdu vnímaví a snaží se mě potěšit (na fotce jsme si s Davidem vyměnili náramky přátelství).

Práce s nimi je sice náročná, ale my se Slávkou vždy víme, jak zase načerpat energii 😉

Díky za velkou podporu,
s láskou,

Julie