10-20.7.2020 jsme se spolu s dalšími bývalými dobrovolníky programu Adopce nablízko vydali na desetidenní puťák/čundr po Českém a Slavkovském lese. Tato akce vznikla jako náhrada za původně plánovaný „Albačundr“, tedy čundr po Albánii, který měl být zároveň spojený s návštěvou místní salesiánské komunity, potenciálního nového místa působení budoucích českých dobrovolníků. Vzhledem k omezeným možnostem cestování do zahraničí se však „Albačundr“ změnil v „Lesyčundr“ a my jsme tak měli možnost obdivovat pro některé z nás možná neméně exotický severozápadní okraj České republiky.

Celkem nás putovalo 12 exdobrovolníků, sestra salesiánka Markéta Hanáková (Maki) a salesiánský kněz Pavel Ženíšek (Gambi). Organizátorka celé akce Helča Janíková (koordinátorka programu Adopce nablízko) nás v žádném případě nepodcenila a odvážně naplánovala krásnou trasu dlouhou téměř 200 kilometrů. Ne vždy jsme byli schopni tyto plány splnit, ale případné zkratky a odchylky od původní trasy brala sportovně. Ne nadarmo totiž mají být salesiánští dobrovolníci schopni improvizace.

Úvodní sraz naší výpravy se konal v pátek 10.7. v Domažlicích, malebném městečku s velmi komplikovaným dopravním spojením plným výluk a různých překážek přes cestu. Přesto se nakonec téměř všem účastníkům z nejrůznějších koutů České republiky podařilo dorazit na cílové místo. Zde jsme si přerozdělili kotlíky, stany a společné jídlo a v sobotu ráno vyrazili na první část cesty po Českém lese.

Přespávali jsme v našich stanech na nejrůznějších místech, například u rozhledny, u zříceniny kostela, nebo dokonce na starém hřbitově.  Během cesty nechyběl také duchovní program. Každý den pro nás Gambi sloužil bohoslužbu v přírodě a každý den si navíc jeden z nás pro ostatní připravil nějaké duchovní zamyšlení a společnou modlitbu.

Během cesty jsme měli možnost poznávat nejen přírodní krásy, ale také historické památky a jiné zajímavosti. Ne všechny však byly jen pozitivní. Na rozhledně Havran, umístěné na státních hranicích, jsme se dočetli o smutných osudech lidí, kteří se  zde neúspěšně během komunismu pokusili o útěk do zahraničí. Jinde jsme zase pocítili smutnou atmosféru zaniklých bývalých sudetských osad. O to více jsme tak měli možnost si uvědomovat význam míru a svobody.

Sedmý den jsme dorazili do civilizace v podobě městečka Planá, kde nám místní pan farář odvážně poskytl přístřeší na faře a především koupelnu. Ta nám přišla náramně vhod, protože další den jsme vyrazili, tentokrát autobusem, do Mariánských Lázní, kde jsme vymydlení a voňaví mnohem snáze zapadli mezi místní turisty a lázeňské hosty. Poté, co jsme vychutnali léčivé prameny, kafíčka či lázeňské oplatky, jsme vyrazili opět mimo civilizaci, na druhou část výpravy tentokrát do Slavkovského lesa. Tato část trasy byla ještě krásnější než ta první a vedla nás například přes hrad Bečov, Loket a mnoho dalších zajímavostí.

Poslední den jsme úspěšně dorazili do dalšího lázeňského města, tentokrát v podobě Karlových Varů. Sice již ne tak čistí a voňaví jako v Mariánských lázních, ale většina z nás se ráno vykoupala alespoň v řece Ohře, takže ani tady jsme neudělali salesiánům ostudu.

Ačkoliv jsme byli poměrně různorodá skupina nejrůznějšího věku a zaměření, každý zde měl svou roli a perfektně jsme se doplňovali. Například vždy pozitivní Maki působila jako určitá krizová manažerka, jejíž úkolem bylo odvrátit případné hrozící krize účastníků. Realistka Anežka pak měla za úkol tento Makin někdy až přehnaný pozitivismus lehce usměrňovat. O hudební doprovod se staral Pepa, který nám zpříjemňoval cestu hraním na foukací harmoniku. Zubařka Klárka dohlížela na to, abychom si alespoň jednou denně vyčistili zuby atd.

Celý čundr byl pro mě naprosto nezapomenutelným zážitkem, a to především díky nádhernému společenství exdobrovolníků. A tak mám, ačkoliv už je to pár let, co jsem se sama vrátila ze své dobrovolné služby, zase další příležitost děkovat za vše, co mi tato služba přinesla.

Martina Bradáčová