Na zkušenou v české kotlině

před 6 roky

Dvacetiletý Tobias Niess z Německa věnoval jeden rok svého života dobrovolné službě u salesiánů v Praze-Kobylisích v rámci projektu Evropské dobrovolné služby*. O tom, co dělal a jaké to bylo, si povídal s koordinátorem přípravného kurzu pro dobrovolníky Pavlem Marčíkem.

P: Tobiasi, strávil si v České republice téměř celý rok. Jaká byla hlavní náplň tvé dobrovolné služby?

T: Pracoval jsem na Sadbě (Salesiánská asociace Dona Boska), ale i v oratoři, v nízkoprahovém klubu Vrtule, pomáhal jsem s kroužky a také jsem doučoval němčinu. Na Sadbě jsem pomáhal hlavně v kanceláři a s přípravnými víkendy pro dobrovolníky. V Salesiánském centru v Kobylisích jsem byl dvakrát týdně v oratoři, tam jsem pracoval nejradši. Byl to ostatně důvod, proč jsem přijel na dobrovolnou službu. Mám už za sebou roční dobrovolnickou službu v salesiánském středisku v Benediktbeuern v Německu, kam jezdily děti na třídenní orientační dny. Na rozdíl od zdejší kobyliské oratoře ale nebylo možné navázat s nimi dlouhodobější vztahy. V druhé polovině mé dobrovolné služby jsem pracoval v nízkoprahovém klubu Vrtule, ve středisku jsem měl na starosti některé kroužky. V horolezeckém kroužku jsem pomáhal se skupinkou dětí a fascinovalo mě, jak energické ty děti jsou. Vždycky mi dodaly novou sílu. Také jsem učil němčinu studenty, kteří se v ní chtěli zlepšit. Učil jsem dvě skupiny, se začátečníky to bylo opravdu těžké, protože nejsem učitel. Ve druhé skupině už studenti mluvili dobře, tam to šlo snáz.

P: Jak jste se domluvili?

T: Nejdřív jsem si myslel, že pomůže angličtina, ale moc lidí anglicky nemluvilo. Postupně jsem se však učil češtinu a dnes mluvím česky tak, jak bych si nikdy nemyslel, že budu mluvit. Hodně mi v tom pomohl intenzivní kurz češtiny a Klára Viciánová, která mě doučovala. Ale ze začátku to bylo opravdu dost těžké.

P: Když se díváš zpětně na ten rok, který si tady prožil, tak co ti dal a co ti vzal?

T: To je dobrá otázka. Myslím, že jsem teď se sebou spokojenější než před rokem a v mnoha věcech už nejsem tak striktní. Také pro mě bylo důležité, že jsem bydlel na pokoji se třemi dalšími studenty, hodně mě to obohatilo. Nikdy před tím jsem nic podobného nezažil, protože v Německu má každý svůj vlastní pokoj. Jsem vděčný za příjemnou společnost. Vždycky, když se něco stalo, bylo s kým promluvit. V České republice je důležitá spiritualita, proto tato roční zkušenost prohloubila i můj vztah s Bohem. V neděli v kostele v Kobylisích bylo každé místo obsazené – to jsem nikde ještě neviděl. Fakt super!

P: Je nějaká událost, na kterou si budeš nejvíc pamatovat?

T: Určitě. Oslava Velikonoc a Vánoc, které jsem slavil u Střasákových. To je rodina dvou studentů, kteří tady v Kobylisích bydlí. Pozvali mě, jestli s nimi nechci slavit. A byly to nejhezčí dny v Česku. Moc se mi líbil i čas strávený v oratoři – povídání s dětmi, hry… Ten mi dal také hodně.

P: Jsi rád, že jsi sem jel?

T: Když jsem přemýšlel o tom, jestli chci přijet nebo ne, tak jsem si řekl, že když to zkusím, bude se mnou Bůh. Zpočátku to bylo náročné, ale teď jsem moc rád, že jsem tady byl. Našel jsem nové kamarády a také jsem zvědavý, jak bude pokračovat můj vztah s Českou republikou. Ale je jasné, že tento rok zůstane navždy v mém srdci. Dal mi hodně.

Na závěr bych chtěl poděkovat každému, koho jsem tady poznal, za čas který se mnou strávil, za trpělivost, za rozhovory a vše ostatní.

I my děkujeme, Tobiasi!