5. díl „První aspiranti a pravý noviciát“
Otevřením aspirantátu započalo velké misijní dílo, na kterém měl Jan Med nezpochybnitelný podíl, a pouhé dva roky po vysvěcení se stal ředitelem prvního „opravdového“ noviciátu.
Semínka povolání
Na počátku postupoval bratr Carreňo podle základní osnovy všech seminářů a náboženských komunit v té době – vybral chlapce připravené na studium na vysoké škole. To byl osvědčený systém, který přinášel slušné výsledky týkající se termínů i počtů těch, co vytrvali. Ale možných kandidátů bylo málo. Někteří z těchto prvních chlapců však byli velmi dobří a stali se z nich skvělí salesiáni.
Jan byl poslán doplnit si studium, ale ani ne po roce obdržel zprávu, že se má ihned vrátit do Madrasu. Otec Carreňo změnil své úmysly a rozhodl se dát dohromady velkou skupinu mladších chlapců na úrovni druhého stupně základní školy a škol středních – nebyl to tehdy obvyklý a ani doporučený postup.
Nebylo potřeba dělit chlapce do tříd, mohli být přijati do každé existující třídy. Dva z nich, Tamilové, navštěvovali střední školu Sv. Gabriela. Čtyři chlapci, kteří si přáli stát se salesiánskými bratry laiky, byli dáni do učení na různá řemesla. Zbytek tvořili malí chlapci, kteří byli rozděleni do více různých škol, včetně anglo-indické školy P. Marie. Bylo dost zmatků a hodně variant a výsledek v nedohlednu.
Chlapci, kteří se sešli dohromady se nedali nazvat elitou v žádném slova smyslu. Například bratři Jáchym, Jirka a Teo, kluci z pláží, byli těžko zvládnutelní. Když se za nimi jednou přišla podívat jejich matka tak řekla, že Jirka je osel, na kterého platí jen pravidelné užívání silné hole. Zbytek chlapců nebyl o nic lepší. Otec Med však říkal: „My jsme se ale snažili, udělat pro ně to nejlepší. A výsledek: ti tři flákači se změnili. Dva se stali kněžími a z jednoho se stal salesián bratr (koadjutor)“.
Pravý aspirantát v Tirupattur
Zkušenosti se zmatky v Madrasu donutily myslet bratra Carreňa na zřízení instituce, která by byla více spořádaná, na pravý noviciát. Vyvoleným místem se stal dům v Tirupattur, který se vyprázdnil poté, co byli všichni tamější salesiáni internováni v koncentračních táborech. Do Tiruppatturu bylo tedy posláno nové osazenstvo a velký důraz se kladl na správný výběr lidí.
Otec Med vzpomíná: „Carreňo mě žádal, abych převzal odpovědnost stát se prvním ředitelem této pokusné komunity. Protestoval jsem proti této povinnosti, protože jsem se cítil naprosto nepřipraven na takový úkol. Vzal jednoduše list papíru a informoval mě: „Již jsem pro tebe připravil program“. A velkými písmeny napsal na ten list papíru slova: „ZBOŽNOST, PRÁCE, RODINNÝ DUCH“ a pak řekl: „Toto dělej a všechno bude v pořádku!“ To byla jediná příprava pro práci ředitele, která mne čekala dva roky po vysvěcení (!).“
Nakonec se sešel dobrý tým a program: zbožnost, práce, rodinný duch byl plněn víc než uspokojivě. Mladí aspiranti náleželi k různým etnikům, největší skupina byla z Malajsie. Nadřízení salesiáni byli jednotní, chlapci měli dobrou vůli a formace tak postupovala hladce a komunita ožila i příchodem dalších bratří a kleriků.
Přednost mělo studium, zůstával ale i čas na sport, diskuze a divadelní představení. Velký důraz byl kladen na zbožnost a slůvka na dobrou noc. To vše pomáhalo zůstávat chlapcům ve spojení s představenými a povzbuzovalo je k dobrému.
Dům v Tirupattur dnes
Vyčerpání a běžné dny
To že jsme všichni křehcí, zjistil Jan Med, když mu ruce zachvátila ošklivá infekce táhnoucí se celé měsíce. Zhnisané ruce zakrýval, aby neodpuzoval lidi a nedovoloval chlapcům, aby je líbali. Lékař marně zkoušel různé léky. Po prudkém zhoršení, kdy musela být kůže rozříznuta a vyjmuta rozložená tkáň, musel Jan zůstat na doléčení v Madrasu. Ukázalo se, že to bylo to hlavní, co právě potřeboval – odpočinout si a vyspat se. Ruce se pak daly „samy“ do pořádku a Jan pak aspoň trochu upravil svůj životní styl a o něco více spal.
A běžné dny se odsýpaly jako zrnka v přesýpacích hodinách. Katechismus byl zařazen do pravidelného vyučování, vyučovali ho kněží. Ředitel sám učil v nejvyšších třídách. Prázdniny byly krátké, aby byli chlapci ochráněni před zvyknutím si na lenivění, přesto se rádi vraceli do domu i po takto krátkých prázdninách.
Několik chlapců pomáhalo Medovi po večerech udržovat aktuální přehled dárců a financí. Když některý z chlapců onemocněl, Med se mu věnoval a dodával mu odvahu. Po večerní modlitbě chodil po ložnicích, zastavoval se u každé postele a krátce se modlil za chlapce, který v ní spal. Věděli, že je ohlídá.
Snažil se být s nimi i v době jejich her a odpočinku, podílet se na jejich činnostech, jak to jen bylo možné. Bratr Castelli, italský misionář, který byl ekonomem a správcem domu, věděl o Janově chatrném zdraví, a hrát fotbal mu zakázal. Jan se ho snažil přesvědčit a řekl mu, že bude hrát jen na pozici středního záložníka, a protože toho Castelli o hrách mnoho nevěděl, uklidnil se a dovolil mu hrát s chlapci.
Otec Angel Castelliho strávil v salesiánské provincii Chennai (Madras) celý svůj život. Byl mimo jiné architektem střediska dona Bosca v Tirupatturu.
Fotbalový turnaj Memorial Castelli pro všechny salesiánské formační domy v provincii Chennai je pojmenovaný právě po něm.
Technická škola
Bratr Carreňo toužil dát technické vzdělání všem aspirantům. Bylo to asi v roce 1949, na jedné z jeho návštěv v Evropě, kde získal skupinu salesiánů, kteří měli zahájit technické vyučování. Začít se mělo v Tirupatturu, ale tam už bylo rozjeto příliš mnoho činností, které zatěžovaly komunitu: střední škola, sirotčinec a noviciát. Zdálo se, že přidat k tomu všemu ještě technickou školu, je už moc, ovšem bratr Carreňo měl své vize a cesty.
„Ani peníze nebyly a tak se bratr Carreňo rozhodl, nechat vše na nás. Měli jsme úplnou volnost v tom, jak seženeme peníze. Dostal v Evropě nějaké použité stroje, ale trvale nám chyběly náhradní díly a příslušenství. Také jsme potřebovali nakupovat suroviny. Snažil jsem se dát každému oddělení co potřebovalo, ale trvale jsem narážel na velmi omezené zdroje. Naši specialisté si na mě zvykli a naučili se „množit chleby“ a drželi všechny dílny v chodu. Bratr Castelli, který byl prefektem, si byl vědom našich omezených financí a obsazoval vedoucí dílen s taktem diplomata“, vzpomíná na krušné začátky Jan Med.
A opět zafungovala víra v Boží pomoc a sešlo se dost lidí schopných uskutečnit další sen. Bratr Hlond byl vysloužilý voják, během války bojoval v oddíle obrněné armády generála Pattona, dobrý a zbožný muž, bratr Bugeia, Angličan – ovládal tiskařský lis, bratr František, Jugoslávec – skvělý tesař, bratr Jan Kespret – všeuměl a později specialista na ofsetový tisk… a řada dalších. Originální myšlenkou bylo zapojení technické větve do kolejního řádu a její otevření pro všechny studenty jako studijní předmět. A tak byla technická škola přemístěna do Madrasu (vzdáleného cca 230 km) – se stroji, instruktory a chlapci, kteří dělali pomocníky technikům v dílnách. V Tirupatturu zůstala „jen“ střední škola, noviciát, sirotčinec a (později) kolej.
V dalším díle „Noviciát v nebezpečí“ se dočtete o nečekaném ohrožení mladého salesiánského díla.
