V rámci slavnostního vyslání dobrovolníků jsme položili pár otázek našemu hlavnímu koordinátorovi misijního volontariátu v naší kongregaci.
Pověz nám něco o sobě… Odkud jsi, kde jsi působil, co máš teď na starost?
Pocházím z Montevidea z Uruguaye. Salesiány jsem poznal již během střední školy, kde jsem se poprvé dozvěděl o tom, že salesiáni zahájili „projekt Afrika“, bylo to v roce 1981. Poznal jsem také prvního uruguayského misionáře v rámci tohoto projektu, který odjel do Angoly. Já jsem ho pak následoval v r. 1988. Nejdřív jsem ale byl poslán do Brazílie na teologii, kterou jsem ukončil v Římě. Tam jsem pak dál studoval Písmo na Biblicu a dokončil licenciát. Studoval jsem spolu s Láďou Heryánem, kterého tímto moc zdravím J. Po svěcení a ukončení studií jsem odjel do Angoly, kde jsem zůstal 25 let. Nejdřív jsem pracoval ve formaci, univerzitní pastoraci a pro volontariát v hlavním městě v Luandě, později pak ve vnitrozemí, kde jsme se věnovali uprchlíkům a bývalým vojákům.
Teď pracuji na Pisaně, kam mě zavolal Cereda, i když se mi z Afriky nechtělo, protože byrokratická práce mě moc nebaví. V naší misijní sekci mám na starost koordinaci salesiánské misijní animace v Americe a Africe a pořádání tříměsíčního kurzu pro současné misionáře. Kromě toho jsem koordinátorem salesiánského misijního volontariátu, na kterém pracujeme společně se sekcí pastorací mládeže.
V čem vidíš hlavní přínos misijního dobrovolnictví a kde jsou jeho největší rizika?
Je to velká příležitost pro pastoraci mládeže, jak mladé přivádět k plnosti života a víry skrze jejich štědrost a velkorysost ve službě druhým. Pomáhá jim to k prohloubení jejich osobní víry a motivace pro evangelizaci – to je podle mě jádro misijního rozměru dobrovolnictví. A my k tomu přidáváme náš salesiánský rozměr – být blízko světu mladých. Pak vnímám ještě rozměr vokacionální – volontariát pomáhá mladým nacházet, co po nich Bůh v jejich životě chce.
Ve většině zemí Evropy a Ameriky vidím větší citlivost k této věci. Jinde ve světě, hlavně v Asii, dosud stále převládá mentalita přijímání. Největším problémem jsou salesiáni, které mladí potkávají. To proto, že často nejsou ochotní nebo připraveni k jejich doprovázení. A pak je tu ještě problém po návratu mladých z jejich služby, aby mohli najít své místo v rámci salesiánského díla po silné zkušenosti, kterou prožili.
Co se ti tu u nás líbilo, co tě překvapilo, co tě zklamalo?
Z návštěvy v Praze mám velmi pozitivní dojem. Mladí, které jsem potkal, jsou velmi zralí a nadšení lidé, kteří mají dobrou formaci. Je vidět, že váš volontariát – Cagliero – není nějakou izolovanou záležitostí, ale je propojen s celým salesiánským dílem u vás. Myslím, že Cagliero je velmi slibná věc pro evangelizaci světa mladých v Česku, protože po svém návratu z misijní služby jsou dobrovolníci „novými lidmi“ a funguje zde efekt nakažlivosti dobra. Máte tu spoustu evangelizačních příležitostí.
No, a jsem také rád, že jsem si udělal výlet do Prahy a prošli jsme spolu v neděli večer Staré Město a pak s Jankem Ihnátem druhý den další velmi zajímavá a krásná místa.
Pavel Ženíšek
