Týdenní cesta Bulharskem a Albánií je za námi, zažili jsme spoustu zážitků, poznali nové místo, kam bychom mohli posílat dobrovolnice a především jsme se setkali s dobrovolníky a dalšími skvělými lidmi.

Cesta začala v neděli 9. prosince, na Sadbě jsme sbalili české dobroty a zamířili si to na letiště. Let byl rychlý a na letišti v Sofii nás uvítal o. Petr Cvrkal v dresu brněnské komety. Gambi se trošku zdráhal ho v takovém kostýmu pozdravit, ale nakonec zvítězilo přátelství a fanouškovská rivalita šla stranou. A vydali jsme se do Kazanlaku – místa, kde působí náš dobrovolník Honza. V pondělí jsme měli čas na společné povídání s místními salesiány o dobrovolnících. O plánech salesiánů, vizích, o tom, jak vnímají dobrovolnictví, co jim přináší a co jim také bere. Večer jsme slavili narozeniny otce Petra Němce a roční výročí svěcení Donbora. Bylo třeba také posilnit tělo, tak jsme po večeři šli na hřiště a trochu se tam protáhli při fotbale (pokud se naše hra dá tak nazvat, spíše to byla snaha alespoň do míče kopnout a ještě ho správně nasměrovat).

V úterý následovala duchovní obnova pro salesiány i dobrovolníky. Po obnově jsme se vydali do Staré Zagory na místa, kde působí dobrovolnice Andrea a Slávka. Pozdravili jsme děti ve středisku, navštívili holky na bytě a večer se na pravou bulharskou večeři přidal i Honza. Ve středu jsme měli možnost se podívat na stavbu s tím nejpovolanějším – s otcem Jiřím, který ji má na starosti. Ti odvážnější se vyšplhali i na zvonici. A ta méně odvážná to všechno fotila z bezpečné vzdálenosti.

Odpoledne jsme strávili v oratoři v Kazanlaku, oratoř je otevřená dvakrát týdně a chodí do ní kluci z místní romské čtvrti. Honza a otec Petr měl pro kluky nachystaný biblický kvíz, společné zpívali a pak následovala půlhodinka her.

Čtvrteční ráno se vstávalo brzy. Letadlo ze Sofie letělo už v devět a nasměrovalo nás do Istanbulu, kde jsme měli osm hodin na přestup. To jsme skvěle využili a vydali se do města. Navštívili jsme nejznámější chrám Hagia Sofia, a místní tržiště, na kterém jsme ochutnali pravou tureckou kávu, černý čaj a baklavu.

Víc jsme toho nestihli, protože letadlo směr Tirana bylo připraveno k odletu. Očekávání byla velká, a realita je všechny předčila. Na letišti na nás mávala exoticky vypadající osoba a volala Česká Republika, tak jsme usoudili, že asi vyhlíží nás a vydali jsme se za ní. Exotická sestra byla z Mexika a v Albánii působí už 18 let. Společně jsme pak našli Miki – českou salesiánku, která je v Albánii už 21 let na misiích a která nás pozvala a nabídla, že by jejich komunita ráda přijala naše dobrovolnice. V komunitě jsou ještě dvě mladé sestry z Albánie, které se právě vrátily zpět do své vlasti po studiích v Itálii. Společně pracují ve městě Skadar, mají tady školku, školu, gymnázium, internát a kuchařské kurzy.

Sestry pracují s téměř pěti sty dětmi a mladými lidmi. Salesiáni, kteří se sestrami sousedí, mají školu, internát a odpolední oratoř, kterou navštěvuje tisícovka dětí z okolí. Ze všech stran se ozývá dětský smích a švitoření, všude je veselo a děti jsou tady šťastné.

Sestry nás také provedly městem, ukázaly nám jeho krásy a zasvětily nás do tajů albánštiny, která se nepodobá snad žádnému jazyku. Když chcete říct ne, musíte říct jo a kývat u toho hlavou nahoru a dolů. Na to se dá ale za chvíli zvyknout, a tak matete všechny kolem a hlavně sebe.

Na závěr nás sestry ujistily v tom, že naši dobrovolníci jsou zde opravdu vítaní a bude o ně dobře postaráno. Tak jsme se mohli s klidem vrátit zpět domů a těšíme se na to, až do Albánie pojede první česká dobrovolnice.

Helena Janíková
koordinátorka programu Cagliero