„Neboť kdekoli se shromáždí dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18:20)
Tohoto hesla se my, bývalí dobrovolníci, nadšeně držíme, a proto se nás koncem září shromáždilo rovnou devět, abychom společně opět prožili nějaké to dobrodružství.
Přesně řečeno, sešlo se nás 24.9. v Praze na Sadbě sedm a cestou na východ jsme ještě přibrali do naší dodávky budoucí dobrovolnici Áňu a bývalou dobrovolnici Klárku. Naším cílem bylo tentokrát Bulharsko, tradiční sídlo české salesiánské misie. Áňu očekává rok dobrovolnické služby ve Staré Zagoře, kde už působí dvě další dobrovolnice, Anička a Terka, zatímco dobrovolník František našel své místo v komunitě v Kazanlaku.
Cesta přes Slovensko, Maďarsko a Rumunsko zabrala pěkných pár hodin, ale naši spolehliví řidiči Jarda, Helča a Marki kočírovali naši sadbáckou dodávku s jistotou, takže jsme si mohli užívat výhledu na krásnou přírodu v okolí dunajských Železných vrat. V sobotu jsme dorazili do naší první zastávky, vesnice Malčiku, kde nám poskytli pohostinství místní pasionisté, náboženský řád usazený u kostelíka sv. Anny. V jejich domě jsme si všichni důkladně odpočinuli (tedy, všichni kromě Honzy, pod nímž z jakéhosi nevysvětlitelného důvodu praskla uprostřed noci postel. Vzhledem k opravdu výživné bulharské stravě bychom to naprosto chápali na konci pobytu, ovšem na jeho začátku… inu, záhadička).
Následujícího rána jsme tak byli připraveni obdivovat krásy bulharské přírody. Role průvodce se ujal salesiánský otec Jaroslav, který v Bulharsku působil řadu let a svoji lásku k této zemi na nás dokázal dokonale přenést. Díky jeho znalosti terénu jsme za jediný den zvládli navštívit Krušunské vodopády, vyhlášené zimoviště netopýrů – jeskyni Devetašku – a dokonce jsme se odvážně spustili do jeskyně Garvanica po železném schodišti, které při pohledu ze dna jeskyně vypadalo jako opravdové schody do nebe. Plni dojmů jsme se vrátili zpět do Malčiku a příjemný den jsme zakončili v hospůdce, kde nás místní ochotně hostili, zejména, když se dozvěděli, že jsme přátelé otce Jaroslava. V pondělí jsme se přesunuli do Burgasu se zastávkou v půvabném městě Veliko Tarnovo, které je proslulé svými uměleckými řemesly.
V Burgasu jsme se ubytovali u bratrů kapucínů a vyrazili k městské pláži. Ačkoli větrné podzimní počasí k vodním radovánkám zrovna nelákalo, výhled z pobřežního mola na mořské vlny s obrovskými medúzami byl působivý. Ty nejotužilejší z nás to inspirovalo natolik, že se následujícího dne v přímořském letovisku Nesebaru dokonce odvážili do vln, navzdory znepokojeným pohledům místního plavčíka. Náležitě osvěženi mořskou vodou a vzduchem jsme odpoledne pokračovali k hlavnímu cíli naší cesty, městě Kazanlaku, kde čeští salesiáni už třetí desítku let budují své dílo na pomoc ohrožené, zejména romské mládeži. Přivítalo nás tady několik českých otců a také náš dobrovolník František.
Další den jsme věnovali prohlídce pamětihodností ve městě Kazanlaku a jeho okolí. Dopoledne jsme vyjeli autem k Buzludži, bizarnímu monumentu z komunistických časů, a památníku Šipka, odkud by, nebýt mlhy, býval byl krásný výhled na polovinu Bulharska. Díky Jardovu barvitému líčení jsme si ho mohli alespoň představovat a vychutnávat si přitom tajuplnou atmosféru zamlženého lesa. Odpoledne někteří z nás zamířili s otci salesiány do romské čtvrti – machaly – zatímco jiní obdivovali thráckou hrobku a místní tradiční architekturu a produkty z růží v etnografickém muzeu.
Čtvrtek jsme věnovali pomáhání v dalším salesiánském středisku, tentokrát ve městě Stará Zagora. Místní salesiáni zde budují opravdu úctyhodný projekt – kromě nového kostela a hostinských místností má jejich plánované středisko zahrnovat i školu, kde by romské děti z místní obrovské machaly mohly studovat po boku svých bulharských vrstevníků a získat tak alespoň trochu vyrovnanější a nadějnější vyhlídky do života. Samozřejmě, že naše činnost byla pouhou kapkou v moři práce, kterou tento plán bude vyžadovat, ale odvážíme si s sebou si dobrý pocit, že jsme alespoň malou troškou mohli přispět k dobrému dílu.
Před odjezdem jsme si ještě užili společný čas na mši a u skvělé večeře a pak už nastal čas rozloučit se s otci a s našimi dobrovolníky Františkem, Aničkou, Terkou a Áňou, která se již během několika prvních dní pobytu v novém domově dobře zabydlela. V pátek jsme se rozloučili s Kazanlakem, ačkoli nám bylo velmi zatěžko opustit pohostinnost salesiánské komunity, a vydali jsme se zpět z Údolí růží do barevného podzimu české kotliny. Po cestě jsme si ještě udělali zastávku v malebném Plovdivu a obdivovali památky, které zde zanechala staletí nadvlády Thráků, Římanů, pravoslavných Bulharů i Osmanských Turků, a potom jsme pokračovali přes Srbsko, Maďarsko a Slovensko zpět do Čech. Loučíme se teď spolu navzájem i s vámi s velkým pocitem vděčnosti za dar společenství, které jsme během této „balkánské jízdy“ mohli zažít, a zároveň už plánujeme příští, tentokrát pracovní cestu do této krásné země. Tak co, přidáte se k nám? 😉
Autorky: Kamča Dušková a Dáša Winklerová
