Stres, chaos a panika, to mě čekalo hned od začátku nového roku v mém nabitém profesním životě. Den po dni utíkal jako neřízená střela, a najednou to přišlo, 3. víkend kurzu Cagliero v přípravě, tentokrát v Blansku, což pro mě bylo zatím nejdál, jelikož jsem z Plzně. Cesta byla příjemná, žádný vlak neměl zpoždění.

V pátek jsme začínali večeří v 7 PM, po té následoval úvod do víkendu s harmonogramem, který byl tak trochu nepravdivý  Po úvodním slovu k víkendu nastala přednáška o rozvojovém vzdělávání doc. Pavlem Nováčkem, která byla celkem zajímavá, ale extrémně dlouhá a náročná, vzhledem k tomu, že byl pátek večer. Potom se pokračovalo společnou modlitbou, slůvkem a nočním klidem. Po tomhle dni všichni ulehli jako miminka.

Prudké rozsvícení světel se slovy: ,,Vstávejte, Don Bosko vás vysílá na misijní cestu“ se stalo v sobotu ve 4. 30 AM s dodatkem: „Za 10 minut buďte dole“. V první chvíli se ve mně odehrával vztek, vytržení z příjemného spánku, nátlak, bušení srdce, stav kdy jsem pořádně nevěděla, co se děje. Myslím, že tento stav zažil v životě téměř každý. Nicméně jsme měli do 9 AM splnit různé úkoly v týmu (každý tým měl svého mentora). Měli jsme projít imigračním úřadem, hranicemi, kontrolami, domluvit se v cizích jazycích, mezitím se nasnídat. Čekaly nás různé nástrahy a byla to celkem výzva. Nestíhali jsme časy, které pro nás byly klíčové. V tomto bodě a stresu bylo důležité si ujasnit priority, a zároveň jsme měli možnost poznat své kolegy v týmu – jejich charakter, silné a slabé stránky a tak nějak na těchto úkolech si zrekapitulovat úvahu, jestli je tato cesta pro nás a jestli jsme schopní ji podstoupit, protože dostat se tam už nebude hra a ani to nebude týmový proces.

Po tomto úkolu s 10 kilometry v nohách jsem speciálně já šla ještě nakoupit na večeři, u mě hra pokračovala, protože jsem musela také projít hranice zpátky, a jelikož jsem měla doklady v batohu u jiného člena skupiny, který mi je už nestihl předat zpět, vybrala jsem si daň. 

S vybitým telefonem, v neznámém městě hledat speciálně lilek na bulharskou musaku byla docela výzva 

Po tom následovala teplá káva, svačina a reflexe – jak bychom to zhodnotili, co jsme prožívali, jaké to bylo. Bylo to náročné, ale stálo to za to. Cítila jsem, že jsme šli všichni přes sebe a zvládli jsme to, vystoupili jsme z komfortní zóny, a tato zkušenost byla pro mě celkem důležitá, abych poznala lépe i sama sebe a hlavně také některé další dobrovolníky. Dále následovaly také individuální rozhovory o budoucí misijní cestě s týmem SADBY, a také přednáška o Ekvádoru, Albánii a Bulharsku našimi exáky. Na skok jsme měli i live přenos z Anglie. Jedním slovem to bylo skvělé. Večer se nesl převážně v bulharském duchu – ochutnali jsme tradiční jídlo, vyzkoušeli bulharský (a albánský) tanec a poslechli modlitbu v bulharštině doprovázenou na kytaru naším skvělým otcem Jaroslavem s doprovodem exáků, kteří působili v Bulharsku. Ačkoli ten den byl velmi náročný už od ranních mrazivých hodin, lidé měli mnohem více energie než den předešlý.

Neděle začínala ranní modlitbou. Po té tým, ve kterém jsem byla, připravoval snídani, pak následovalo další povídání o Bulharsku – tentokrát manželským párem, který spojila misijní cesta přímo v místě působení, dále proběhlo informační okénko k následnému víkendu, reflexe víkendu a dobrovolný oběd s týmem SADBY.

Dobrovolnice v přípravě Denisa (SADBA edit.)