Poslední část afrického putování zavedla naše cestovatele do Tanzanie…

Přílet na letiště v Dar es Salam byl opravdu šok. Nejen že po nás nikdo nic nechtěl a zaměstnanci letiště nám spíš pomáhali, ale také zde bylo o poznání tepleji než v Kongu. Pobřeží Indického oceánu bylo zahalené ve tmě a měsíc se na nás vyloženě usmíval (u rovníku totiž leží a když dorůstá nebo couvá nevytváří naše známá písmena C nebo D, ale spíš misečku nebo pokličku).

Stereotypy dostávají na frak

Klárku jsme zanechali svému osudu v Kongu a nás se se ujali v provinciálním domě. Salesiáni nás provedli místní střední školou. Spadly nám brady, když jsme viděli dívky, jak rozebírají motor, svařují železné pláty nebo pracují na pile. Kluci zase usedali za šicí stroje a šili skautské košile. Stereotypy zde rozhodně dostávají na frak. Byli jsme zde v době zkoušek. Všichni žáci z v 10hodin usedli do lavic ve velké hale a vypracovávali testy. Soustředění by se dalo krájet.

My jsme studenty nechali svému osudu a pokračovali dál. Na severu Tanzanie v malé vesničce Didia totiž zrovna slouží tři dobrovolníci ze Slovenska. Je to místo, kde už byli i čtyři naši dobrovolníci, a tak jsme i my chtěli poznat jak samotné místo, tak také salesiány, pracovníky a žáky.

V Didii vládl pevný režim. Budíček v 5:45, modlitba, mše, snídaně, příprava do školy, škola, sport, sprcha, příprava do školy, večeře, příprava do školy a ve 22:00 večerka. Studenti jsou od rána do noci v jednom kole. V sobotu jezdí pracovat na farmu a v neděli mají po obědě více volna na sport a film. Domů se dostanou někteří jen jednou za rok. Jejich rodiny nemají peníze na to, aby jim koupili jízdenku, nebo aby doma o týdenních prázdninách živili další dítě. I ti nejmenší (žáci 1.třídy) proto zůstávají ve škole i po zkouškách. Dobrovolníci zde plní různé role. Jsou kamarády, parťáky, někdy trochu maminkami. Jsou s žáky o přestávkách, při přípravě do školy, doplňují volejbalové týmy, ošetřují rozbitá kolena. Pro místo jsou možná postradatelní, ale pro žáky rozhodně ne.